Červen 2008

Seznamování na internetu

29. června 2008 v 19:58 | Antarra
Říkají to rodiče, upozorňují na to učitelé, čas od času se v časopisech objeví články popisující nebezpečnost internetového seznámení i osobní příběhy jejich čtenářů týkající se tohoto tématu. Nedávno mnoho lidí jistě znechutil případ Megan Meierové. Já se ale dnes chci zabývat tou pozitivní stránkou věci. Vždyť se na internetu seznamují i úplně normální lidé (tedy tím myslím žádní vrazi, násilníci, úchylové a zvrhlíci).
Moje osobní zkušenosti jsou vesměs pozitivní. První "rande" jsem si přes internet domluvila snad už ve čtrnácti, kdy jsem teprve začala objevovat jeho taje. Můžu jenom dodat, že bylo naprosto zbytečné, protože ten kluk se ukázal jako neuvěřitelně nudný společník. První skvělá zkušenost se mi stala někdy v 16ti, kdy jsem na jednom chatu narazila na hrozně hezkýho kluka. Možná je to povrchní? Ale ne, vzhled přeci skoro vždy zaujme jako první. Dala jsem se s ním do rozhovoru, vyměnili jsme si icq, za týden mě přijel navštívit a za další týden jsme spolu již chodili. Vydrželo nám to téměř dva roky. A byl to moc pěkný vztah. Nedlouho po jeho zkončení jsem se opět seznámila s jedním týpkem. Vlastně jsem vůbec neměla v plánu se s ním vůbec kdy setkat, ale nakonec k tomu došlo. Rozhodně jsem tedy neprodělala, ale na vztah, který jsem v té době hledala se nehodil. No a celkem nedávno mě chatu opět zaujal mladý sympatický muž O:-) S tím byl trochu problém, protože jsem musela čekat téměř tři měsíce než jsme se sešli. Ještě že jsem ve své snaze nepolevila, teď už spolu chodíme....a vypadá to vážně...=)
Není od věci, že jsem za těch několik let tohoto internetování dostala nespočet nabídek na seznámení či pouze na sex. Většinu jsem z různých důvodů tedy odmítla (Ty na sex všechny =) ). Roli hrál věk, vzhled, bydliště, inteligence i humor (ne tedy přesně v tomto pořadí, spíš by to mělo být správně vyvážené). Pečlivě jsem si vybírala svého možného budoucího partnera. Po několikero dní chatování s nima jsem si všímala jak jsou sečtělí, jaké mají názory, rozhled, druh humoru, vadí mi když mi někdo neustále tupě lichotí a nepronese jedinou duchaplnou větu (Takových lichotníků jsem se vždycky obávala nejvíc-taky mám z těch časopisů nějaké poznatky). A hlavně musí mít takovou tu esenci přitažlivosti, dá-li se to takto popsat. Tedy pokud jsem se doopravdy rozhodla "toho musím poznat blíž" tak to znamenalo že prošel velmi jemným sítkem. A ještě snad malý detail: určitě ne každý má potřebu seznamovat se tímto způsobem. Bohužel jsou někteří lidé, co neradi chodí do společnosti, diskotéky jsou jim cizí a festivaly jdou úplně mimo ně, ačkoliv třeba vůbec nejsou introvertní (nebo aspoň většinou)-tedy jako já.
No a závěrem: Nemyslím že je seznamování na internetu tak bezprostředně nebezpečné jak se občas uvádí, ostatně dává nám to netušené možnosti, jak jinak by jste se seznámili se skvělým člověkem který bydlí 50km daleko a je pro vás skoro jako stvořený? Dokonce máte možnost si ho několik dnů nebo týdnů "testovat". Samozřejmě není vhodné se scházet naslepo s každým kdo zaujme. Nejlíp když si ho nejdřív prohlídnete z dálky a půjdete s kamarádkou (což jsem nikdy nedělala) anebo se alespoň přes kamarádku "pojistíte" (což jsem dělala pokaždé). Tak tedy lovu zdar, ale bacha na to! ;-)

Poslední souboj

26. června 2008 v 21:41 | Antarra
Pohledem si měřili jeden druhého. Oba dva instinktivně cítili, že ačkoliv to je jeden z mnoha jejich vzájemných střetů, pravděpodobně bude poslední.
Rozhodli se pro boj v Chrámu. Vlastně to nebyl chrám v pravém slova smyslu, ale prostorná kamenná místnost s úzkými vysokými okny a stropem zvedajícím se v závratné výšce jej nápadně připomíná. Zvenku sem přicházelo světlo jen poskrovnu, za kamennými sloupy tvořící dvouřadu od vchodu po stupínek se tak tvořila temná zákoutí.
Na stupínku na druhé straně Chrámu stála česně oděná postava. Nebylo poznat co si myslí, nebyl vidět její výraz. Stála jako vznešená socha, zahalena v černém saténovém pláští a rovněž černé masce. Ta maska měla podobu lebky. Byla predzvěstí smrti. Snad každý, kdo na ni zblízka pohlédl totiž záhy zemřel. Ta bytost, tento člověk, byl-li to člověk, byla nemilosrdným nositelem smrti. Dokonce se jí mezi lidem říkalo Černá Smrt.
Naproti ní, jen několik metrů daleko stál mladý muž, ani zdaleka ne tak dobře a vznešeně oblečen. Jeho oblek postrádal estetickou funkci a rozhodně nepatřil mezi nejnovější. Na zádech měl zavěšený dlouhý štíhlý a stříbrolesklý meč, s jílcem nádherně kovaným a zdobeným safíry. Jak obrovský tvořil tento klenot kontrast mezi jím a oblečením rytíře! Jeho snědá tvář byla snad kdysi velmi hezká, dnes ji však hyzdilo několik jizev. Zračilo se v ní odhodlání, snad trocha arogance a posměchu. Zelené oči mu doslova zářily.
"Ani tentokrát neodložíš svoji masku? Ani nepromluvíš?" otázal se rytíř tiše. Přesto se jeho hlas rozléhal. Černá postava na něj jen nehybně shlížela.
"Proč se bojíš odhalení? Znám tě, nebo chceš prostě zůstat tajemným postrachem nesoucím zkázu a smrt? Nechceš, aby lidé konečně poznali že jsi člověk? Ano, už věří, že nejsi z tohoto světa. Ale já vím že nepocházíš z pekla. Jsi stejný smrtelník jako já. Jako kdokoliv."
Rytířův protivník se konečně pohnul: jednou rukou, jediným plynulým pohybem si odepnul plášť, který se hrozivě tiše svezl na zem. Stál tam nyní oblečen v černý šat, lehký, ale pevný, vyrobený tak aby nebránil pohybu a dobře chránil tělo. Byl tak dokonale černý, že světlo jako by v jeho přítomnosti přestalo existovat. Na zádech měl Černý upevněny křížem dva dvojsečné meče, kratší než měl rytíř, mírně zahnuté. Jílce měli potaženy černou kůží. Jak už rytíř věděl, čepele byly zhotoveny z pro něj neznámého, temně šedého kovu. Jejich majitel nyní zkřížil ruce nad hlavou a vytasil svoje zbraně. Byl to tak rychlý a tichý pohyb, že by každého přihlížejícího vyděsil.
Mladík se stále jen mírně usmíval. Nepohnul se. Jeho nepřítel ho testem pobídl, aby vytasil svůj meč.
"Nebudu s tebou bojovat, dokud nesundáš svoji masku." oznámil mu s klidem. Vzápětí však musel meč přeci jen vytasit, aby vykryl útok černého. Byl to útok rychlý, ne však smrtonosný. Měl ho jen vyprovokovat k boji, ne ho hned zabít. Další útok. Černý se pohyboval tiše a bleskově, v jeho pohybech byla elegance kočky. Udělal ještě několik vcelku mírných výpadů, které druhý bojovník bez námahy odrazil. Sám zatím ani jednou nezaútočil.
"Kdo jsi?" opakoval. Tentokrát však Černý zaútočil prudce a silně, přímo na rytířův krk. Mladíka to zaskočilo, ubránil se jen s obtížemi. To už se ale neovládl. Černá Smrt kolem něho kroužil a mátl ho, byla znát jeho zkušenost a obratnost. Radost z boje z něj doslova čišela. A stejně tak hmatatelně, ne-li víc, byla cítit jeho zuřivá nenávist. Konečně se se jeho protivnk odhodlal zaútočit.
Bojovali tvrdě a rychle, útok střídal útok a mírnou převahu měl bojovník v masce. Pohyboval se jako blesk, zatímco ten druhý nestačil kmitat mečem.
(…)
Mladík využil chvíle převahy a hrábl volnou rukou černému po masce. To bylo nečekané. Černý byl natolik zaujatý vyprošťováním svého meče z těžkých dubových dvěří, zatímco druhým přetlačoval meč protivníka. Výpad se rytíři téměř podařil. Maska však černému držela dobře. Zareagoval rychle, pustil zaseklý meč a praštil muže do obličeje. Ten se zapotácel, nechal si ruku s mečem přitlačit k sobě, naznačil útok a donutil tím černého bojovníka aby se reflexivně bránil, zároveň se však vrhl vpřed a srazil ho ramenem. Ten se zapotácel, ale rovnováhu neudržel a spadl, okamžitě se však znovu vymrštil. Zakoutil hlavou v posměšném gestu. Avšak bez svého druhého meče jeho naděje na vítězství klesla. Už neměl tak navrch jako ze začátku. Chyběla ta vyváženost pohybů, na kterou byl zvyklý. Toho musel jeho protivnk využít. Nehledě na únavu, vložil do útoku novou energii. Sekal jedním i druhým směrem, nepřestával a snažil se Černou Smrt vyhodit z konceptu. Dařilo se mu to. Černý byl čím dál tím víc rozhozený a to se projevili i v jeho obraně. Koncentrace jako by se rozpouštěla.
Pak přišla ta chvíle, byla to jen sekunda.Rytíř se dostal přes obranu Černého a téměř si sám neuvědomil jak jeho meč dopadl přímo na masku. Cosi křuplo, Černý se zapotácel pod silou úderu a upadl. Zasykl bolestí, snad si narazil rameno. Když se sbíral ze země, část masky mu prostě odpadla. Zvedl hlavu a podíval se přímo na nepřítele. A ten zalapal po dechu. Černá Smrt totiž byla...žena. A on ji znal.
TO BE CONTINUED-možná :-)

O cestování vlakem (pokus o fejeton)

26. června 2008 v 21:28 | Antarra
Většina z vás to zná, jízda vlakem bývá občas nezapomenutelným zážitkem. Ten kdo vlakem nejezdí a raději se oddává modernějším a neekologičtějším způsobům přibližování za svými cíly mnohdy o mnoho přichází. Jistě si takoví lidé nyní ťukají na čelo a běží k oknu, aby se pokochali pohledem na svého nablízkaného miláčka, kterého by za nic nevyměnili, ačkoliv je docela pravděpodobné, že se dříve či později stane jejich nablízkanou rakvičkou. Cestu vlakem můžeme rozdělit do dvou kategorií: ranní cesta do školy či za prací a odpolední cesta domů. Významným znakem první kategorie jsou obličeje spolucestujících. I kdyby jste právě přeletěli velkým počtem časových pásem a byli naprosto dezorientovaní v čase, vždy bezpečně poznáte podle otrávených výrazů lidí kolem vás, že před krátkou dobou byli násilně vytržení ze sladkého spánku a neutěšeně míří za svým denním chlebem. Tato každodenní situace se čas od času ještě obohatí: mohou se tu vyskytnout podivná zakapucovaná individua pouštějící hrůzunahánějící zvuky ze sluchátek, rozjívený školní výlet či zvláštně páchnoucí důchodce přímo vedle vás. Druhá kategorie je neméně zajímavá, většinou však značně stresující. Davy lidí, kteří ve škole či v práce skončili jako na potvoru ve stejný čas, se hrnou do příliš malého vagonku červeného motoráčku. Koncentrace živé hmoty uvnitř stoupá. Nakonec dosáhne kritického bodu. Nastupující cestuchtivé občany vyrovnávají vypadávající z druhé strany. Po několika minutách lítého boje o místo ve vlaku se situace stabilizuje, děti si zalezou pod sedadlo, důchodci si vydobyjí úctu rozmanitými předměty od deštníků po nákupní tašky a vlak se ztěžka rozjede. Za ním utíká nějakým zlomyslníkem dodatečně vystrčený průvodčí... Zkrátka cestování vlakem patří k veselým radostem všedního života o které by byla škoda přijít.

Návštěvní kniha

24. června 2008 v 20:26 | Antarra
Omlouvám se za poněkud nezvyklý a komplikovaný přístup k NK, ale jiná možnost zdá se nebyla.

Co všechno se dá ofotit

24. června 2008 v 8:46 | Antarra
Neuvěřitelné. Jsem mrtvá smíchy. Má drahá Petrunka si právě na kopírce před ředitelnou ofotila prsa =D To byl pohled pro bohy, jak tam klečela na tom stole připlácla na skener...Tohle bylo na mě až moc..Chtěla po mně, abych si oskenovala zadek. Ale copak to jde, dřepět před ředitelnou na stole se staženýma kalhotama? Nejde. Kdybych měla sukni, tak by to bylo něco jiného, naštěstí ale sukně nenosím :-)

Spermie

23. června 2008 v 21:21 | Antarra
Chtěla bych neodbornou veřejnost upozornit na jeden detail. Když spermie vniká do vajíčka, bičík neodvrhuje, nýbrž ho vezme do vajíčka sebou. Bazální tělísko bičíku spermie se dělí a vytváří v zygotě dva centrozomy s centrioly, které tvoří mitotické vřeténko nezbytné pro buněčné dělení. Což je dost podstatné vzhledem k tomu, že neoplozené savčí vajíčko (tzv.oocyt) nemá žádné vlastní centrozomy. Uvádím to zde hlavně proto, že mě celkem nedávno vytočil jistý profesor, který nás učí biotechnologii. Používal obrázky z deset let staré vysokoškolské učebnice, kde byl bičík spermie při oplození odvržen mimo vajíčko. Nehledě na to, že jsme shlédli minimálně dvě animace, hádal se se mnou a dodnes je zřejmě přesvědčen o "své" pravdě. Vidíte...radši si věci, které vám vtloukají do hlavy ověřujte! Obrázek
Cytoplasma oplozeného vajíčka se spermií. Hlavička spermie (modré šipky) už bobtná, ale baze bičíku (červená šipka) je stále ještě jasně patrná i s mitochondriemi z krčku spermie (zelené šipky). /www.osel.cz/

Ach ta škola...

23. června 2008 v 20:39 | Antarra
Dnes se s milou veřejností podělím o veselé školní zážitky. Nebylo by jich tolik, kdyby nebylo mé skvělé přítelkyně Petrušky, se kterou mám na svědomí už nejednu školní bláznivinu. Dostala mě už hned ráno, kdy jsem se jí svěřila se svým pekelným nápadem založit si blog. "Blok? To jako na domací úkoly?" vykulila v těchto věcech mírně ignorantská Peťa. Poté vysypala na lavici z krabičky hromadu miniaturních dopravních značek. Jak debilní u osmnáctileté dívky! (naštěstí si s nima nehodlala hrát, měla je pro spolužačku, která jede na tábor jako vedoucí)
Ještě uvedu na pravou míru některé podrobnosti. Poslední školní týden, tedy absence se už do třídnice nezapisuje. Nemusela jsem jet do školy, kdyby mě ovšem Peťa nenalákala už v pátek sms:"...a v pondeli prijd do skoly, budeme zlobit!". Na rozvrhu byla pro dnešek zapsána praxe s učiteli Mihulkou a Kohoutem. O Ing.Kohoutovi blíže: 59 let, šťastně ženatý, nábožensky založený. Pro Peťu má zvláštní slabost. Myslím, že to začalo původně pomerančem, ale ta holka mu nadbíhá tím, že mu peče bábovky, podstrojuje sušenky atd. Achjo, zase někdo, kdo bude mít maturitu z praxe jednodušší...
Nuže, náš první úkol byl neskutečně otravný, uklidit svěřený úsek kolem školy. Společně s Peťou jsme se zašily za živý plot a sledovaly provoz na hlavní silnici. A najednou, kde se vzal, tu se vzal, ing. Kohout se zjevil hned vedle nás...pro mě to byl malinko šok a tak jsem provedla hloupost největší, otočila se a zdrhala...kdo by řekl že ten starší pán umí tak sprintovat! A potom mi ještě vynadal, že jsem si snad o něm myslela, že je nějaký starý páprda...Ulejvání zkončilo, začala menší přestávka na školním dvoře. Zcela očekávaně tam stálo auto autoškoly, mezi spolužáky familiérně zvané Šmoulinka. Nenapadlo mě nic lepšího než než si před něj lehnout a kamarádka Adéla mě obkreslila křídou, jakoby mrtvolu...A jako na potvoru se znovu objevil ing.Kohout. Vynadal nám a křídy zabavil :-( Alespoň jsme pobavily instruktora autoškoly, který nám doporučil dodat kečup.
Mimochodem, kdyby jste jeli autem po jisté hlavní silnici v jistém městě ve Východních Čechách a narazili na skupinku znechucených děvčat s nasraně se tvářící učitelkou v čele, budeme to my. Poznávací znamení je papírová stopka, kterou používají v plastové formě učitelky ve školkách... (Kvůli té vší ostudě raději nebudu jmenovat naši školu ani město kde se nachází.)