Srpen 2008

Šampáňo šumí maturitní plééés

31. srpna 2008 v 22:11 | Antarra
Ó ano, i já se dnes lehce zmíním o tématu, na které jste jistě narazili všude kolem. Konec prázdnin, začátek školního roku. Některými nenáviděný, jinými natěšeně očekáván. Koho asi překvapí, že patřím k té druhé skupině. Prázdniny mě začaly nudit (vlastně mě nudily už od začátku). Celé dva měsíce jsem většinou jen přežívala, než žila, pokud nepočítám pár pěkných dní se svou drahou polovičkou-zvláště těch na začátku července. Navíc začalo být mezi mnou a mamkou poněkud dusno, takže Školní rok byl ode mne dokonce toužebně očekáván.
Navíc je školní rok 2008/2009 pro mě a mé spolužáky přelomový. Protože vážení, jak vám již zřejmě došlo při přečtení titulku, je ze mě letost M.A.T.U.R.A.N.T.K.A.! Zatím nejsem nijak nervózní. I když...hodlám tak trochu maturovat z biologie a při zběžné prohlídce testů v učebnici jsem zjistila že vím...eh...skoro nic nevím. Trošku mě to frustruje. Nechápu, jak mě někdo může považovat za šprtku. To bude tou image, kterou si kolem sebe preventivne vyrábím. Na profesory to dělá dojem ;-) (někteří možná můžou namítat, že mám ještě pár měsíců času na přípravu, a že stačí ve škole dávat pozor, vtip je ovšem v tom, že biologii jsme měli pouze první dva roky...což je v případě oboru, ve kterém je biologie celkem důležitá a je i jako volitelný maturitní předmět směšné)
Mám představu, jak proběhne zítřejší den. Ráno vstanu a uvědomím si, že zas začíná to období nehorázně brzkého vstávání, které mi hned na počátku dne ubere tak 40% sil. Ve vlaku se snad (doufám!) potkám s Peťou, což je dost dobrej blázen (viz články ze začátku června). Proč sakra pořád slibuju a jsem přesvědčená, že ji o prázdninách navštívím? Asi nějakej časovej paradox nebo co-"málo času". Ve škole se všichni radostně setkáme, povykládáme, příjde třídní, předvede rádoby vtipnou přednášku o tom jak jsme již maturující (někteří možná ne a loupne očima po skupince kluků vzadu), rozdá rozvrhy a my všichni začneme hlasitě protestovat. Potom se všichni seberou a půjdou se svorně ožrat, zatímco já zalezu do knihovny a půjčím si nějaké čtivo o józe a Zeměploše. Abych nekřivdila, tak Peťa ani Adéla se k obecným orgiím naší třídy také nepřidají...třeba půjdou se mnou.
Páni...maturantka...wow...=-O

Náhody neexistují.

22. srpna 2008 v 12:29 | Antarra
Je to hrozně neromantické tvrzení a hodně lidí ho třeba nepřijme, ale podle mě to tak je. Abych to tak laicky definovala, to co subjektivně vnímáte jako náhodu, je jen objektivní neznalost toho, co té události předcházelo. Kdyby lidé znali všechny fakta předcházející dané události, náhoda by jim nikdy nepřišla jako náhoda. Problém je možná v tom, že předcházející události můžou být minuty, hodiny, roky, nebo celá staletí staré.
Kdosi by se pak ještě mohl odvolávat na Osud. No, svým způsobem je to asi také subjektivní (ne)vnímání kauzality (vztahu příčiny a následku), ale proč by se věci nemohly dít za nějakým cílem? Kruci, mám dojem, že zabrouzdávám do nějakých mně nejasných filozofických směrů, či snad do nějaké kvantové fyziky... hm, řekla bych to asi tak, že osud není předem dán, ale každý jedinec si ho sám určuje (bože, tak šalamounské vyřešení)
A to že někdo vyhraje ve sportce bych nazvala shodou okolností. No? =)

Skleroplastika

21. srpna 2008 v 13:58 | Antarra
Nejhorší smrad je, když hnijou bílkoviny.
Ano, je to tak, zpětně jsem si to uvědomila při dnešním úklidu. Ani se neptejte, které že to přesně bílkoviny byly. Snažím se na to zapomenout.


Včera jsem po roce opět po roce, mírně roztřesená co mi zase řeknou, navštívila oční sanatorium v Hradci Králové. Kupodivu jsem všechny ty mrňavý mrchy přečetla. Sice ty úplně dole byly trochu rozmazaný, ale dala jsem je. Po tajemném obřadu, při kterém jsem se dívala do přístrojů, jejichž účel a funkce jsou mi záhadné, jsem vešla do ordinace samotného pana doktora. Podíval se mi do očí (při tom mi málem sežehl sítnici tím ostrým světlem) a náramně si pochvaloval jak je to všechno pěkně ok. Dokonce i ta moje sítnice se zdá být krásně v pořádku na to, kolik mám dioptrií! Ano, to mě velmi potěšilo. Protože při celkem vysoké krátkozrakosti (což mám já) hrozí velmi nepříjemná věc: odchlípení sítnice od zadní části oka (a ještě hromada dalších nepříjemností). Což znamená následnou slepotu. Takže při svých sedmi dioptriích jsem si pochvalovala také. A ještě víc kvůli tomu, že se mi po operaci oči už vůbec nezhoršily. Třeba mi už do konce života daj pokoj.


É, jo, ráda bych se s vámi podělila s hrůzami mé operace, která proběhla někdy snad před čtyřmi, pěti lety. A ubezpečuji vás, že se nejednalo o žádný "laser", jak si každý myslí. Pravda je mnohem hrůznější :-P To co jsem podstoupila se odborně nazývá Skleroplastika, což je zpevnění skléry (oční bělimy). Princip tkví v tom, že mi okolo bulvy (nebo za ni, v mém případě nevím) implantovali proužky tkáně zadní části dárcovského oka. Dárcovské oko znamená, že je to oko zemřelého. Chuťovka, že? Implantáty způsobí zánět, ten způsobí zjizvení a to zjizvení pak posílí stěnu mého oka. A nějakým způsobem by mi to mělo zastavit (nebo alespoň zpomalit) zhoršování zraku.
Několik let po operaci jsem si ze zvědavosti našla článek o skleroplastice a dočetla jsem se, že na západě se tento způsob operace nepovažuje za seriózní (snad z toho důvodu, že pochází ze Sovětského Svazu?), takže se tam prakticky ani neprovádí. Ve většině případů prý ke zhoršování dochází i po operaci. Účinek nebyl seriózní vědeckou studií prokázán.
Nicméně při frekvenci jedna dioptrie za rok na každém oku (+/-) před operací a nula dioptrie po operaci (když nepočítám ty co mi časem dali, protože mi chyběly) se zdá, že na této metodě asi cosi bude. Nebo že bych měla sakra štěstí?


Samotná operace byla celkem v pohodě, přijela jsem na osmou (chudák hladová), přeměřili mi tlak, šoupli na pokoj, píchli včeličku a mně se udělalo špatně. Už vím jaké to je být zfetovaná a už to nehodlám nikdy zkoušet. Pak mě odvezli na sál, tam jsem si popovídala s panem doktorem, (po chvíli mi došlo, že to pípání asi půjde od mého srdce a že mají puštěné rádio)...a najednou jsem se probudila na pooperačním, byly čtyři hodiny odpoledne, přišla za mnou maminka, blinkala jsem...strávila již na svém pokoji noc (očaři mají zvláštní typ humoru, na tom pokoji kde jsem měla zalepené oči byla televize), ráno na kontrolu a frčela jsem domů. Prostě paráda =)


EDIT 30.6.2016
Ahoj všem,
opravdu mě velice překvapilo, kolik komentářů se pod mým článkem v posledních několika měsících objevilo. A jsem za to ráda, doufám, že osobní zkušenost nás všech bude užitečná těm, kterým byla skleroplastika nabídnuta a rozhodují se, zda na ni jít či nejít. Hlavní nevýhodu vidím v tom, že o této operaci není příliš informací.
Dnes je to dva týdny, co jsem podstoupila laserovou operaci očí (ve svých 26 letech) na oční klinice Gemini v Praze. Paní doktoka mě brala jako takového malého exota, skleroplastika se skutečně netěší kdovíjaké oblíbenosti u ostatních doktorů a klinik. Moje bělima (sclera) je díky prodlužování oka tenká a tak hrozilo, že by při začátku laserové operace, kdy se laser doslova "přicucne" na oko (trochu jsem se cítila jako Oberyn Martell) nevydržela (a asi praskla). A zrovna díky skleroplastice jsem měla oči tak vystužené, že mě nakonec na operaci přeci jen pustili :-) Momentálně jsem bez dioptrií (po těch 20 letech je to luxus, na který si stále zvykám). Už bohužel nevím, který blog jsem to tenkrát v zimě navštívila...velká škoda...ale byla to právě autorka toho blogu, která mě svým článkem inspirovala jít na laser. Karma možná existuje :-)
Myslím, že je hezké, že ještě fungují blogy, které člověka dokážou inspirovat, pomoci mu se rozhodnout správně a dokopat ho k tomu aby udělal to co chce a šel svému štěstí vstříc. Doufám, že i můj článěk tady je pro Vás inspirací, držím pěsti, aby to všem vyšlo a aby se každý z Vás mohl radovat ze svého, byť ne třeba úplně dokonalého zraku.
Díky za každý nový vložený komentář a zkušenost, pomáhá i jiným!
Antarra

Všeobecná Poradna Jí a Jeho!!!

18. srpna 2008 v 20:50 | Antarra
Tak pozor, vážení drazí čtenáři!
Docela nedávno (přesněji řečeno včera) se rozjela internetová Všeobecná Poradna. Váš problém, se kterým se Jim ráčíte anonymně svěřit bude odborně rozpitván, rozložen, prodiskutován, opět složen a založen pro budoucí generace. Ve výsledku Vám bude nabídnuto to nejoptimálnější řešení z pohledů dvou stran: Jeho a Jejího. Nemusíte se již svěřovat internetovým diskuzím, kde vás neodborná veřejnost pouze vyfakuje jako naprostého ignoranta (plus hromady sprostých, nepublikovatelných oslovení) s idiotskou otázkou či problémem, Oni provedou všechno čistě, jasně a diskrétně!
Nevěříte? To si teda dovolujete!
Raději se sami přesvědčte zde! VŠEOBECNÁ PORADNA JÍ A JEHO

Děsivé noční dobrodružství...v posteli

17. srpna 2008 v 10:09 | Antarra
Dnes v noci (snad okolo třetí hodiny ranní) se mi stala nepříjemná věc. Skoro až děsivá, dalo by se říci. Ne, nepočurala jsem se (i když, kdybych zrovna měla plný močový měchýř, tak by k tomu nebylo daleko).
Najednou jsem se totiž probudila. To je samozřejmě naprosto normální věc, každý se v noci zničehonic probudí. Mě probudilo světlo. Hodně světla. Když jsem zamžourala oknem ven, spatřila jsem rozmazaný flek světla. Jasně. Asi byl úplněk, ale nejsem si tím úplně jistá, ono sedm dioptrií je sedm dioptrií. Chvíli jsem přemýšlela, jestli půjdu zatáhnout závěs. Ono když někomu svítí reflektor do postele, tak to moc příjemné není. Ale nakonec jsem usoudila, že by to byla jen zbytečná námaha. Přeci jen - dráha Měsíce se dnes zdála být tak šikovně nakloněna, že zmizel za střechou sousedovic stodoly a neputoval zbytečně přes celou oblohu, což by mé utrpení prodloužilo tak na dvě hodiny.
A tak jsem znovu začala zabírat. Zírala jsem takzvaně do blba, na svůj pokoj osvětlený přízračnou září a pak...jsem se strašlivě lekla. Opravdu hodně mě vyděsil zvuk...snad zvuk invalidního ventilátoru, snad to byl nějaký motor? Fakt jsem v tu chvíli úplně ztuhla a zírala...jediné co jsem mohla bylo přemýšlet, odkud to sakra jde? Zdálo se mi to hodně blízko...a pak mi to došlo...ten zvuk nešel odněkud z mého pokoje. Šel z mojí hlavy...no fakt...uvědomila jsem si, že vážně už skoro spím, a taky jsem věděla, že když usnu doopravdy, tak se ten zvuk promění v nějakej hodně děsivej sen. Tak jsem se (s mírným úsilím) probrala, a to vrčení skutečně zmizelo. Uff...páni, můj mozek byl asi hodně zblblej, když pustil nějakej strašidelnej sen aniž bych pořádně usnula. No, párkrát se mi to už stalo, ale to jsem byla vážně v limbu a jen trochu vnímala okolí, jenže tady jsem vnímala okolí a byla trochu v limbu.
Ble. Můj drahý orgáne uložený kdesi v lebce, tohle už nikdy nezkoušej. Je to strašidelný!

Koupelnová záhada vyřešena!

16. srpna 2008 v 21:18 | Antarra
Zrovna jsem vylezla z koupelny, kde jsem páchala jistý, velmi příjemný očistný rituál. Myslím, že se mu v některých kruzích říká hygiena, ale nejsem si tím zcela jistá.
Po tom, co jsem si užila horkou lázeň do syta a byla zase čistá, hebká a voňavá, jsem se osprchovala studenou vodou a protože z nějakého důvodu postupně teplala, tak jsem otočila kohoutkej úplně doprava. A pak to přišlo!
Né ledová voda, protože jsem páčku včas zaklapla...ale něco úplně jiného. Ta děsivá myšlenka přilétla jako blesk, ne, spíše jako smrtící šíp vystřelený šíleným Komančem.
Jak to ty páčky dělaj, že pouhým pootočením dokážou regulovat teplotu vytékající vody?!
A pak jsem na ten důmyslný systém přišla. Tam vevnitř je něco jako barevná clonka, s modrou a červenou barvou napůl a podle toho jak se páčkou otočí tak se vevnitř objeví, jak má vypadat poměr studené a teplé vody. A ti malí trpaslíčci (myslím, že jsou o hodně menší než ty co klinkaj zvonem v těch bedýnkách na železničních přejezdech) se vždycky mrknou, vydaj povel dál a tam jiní malý trpaslíčci pobíhaj s hadičkama s teplou a studenou vodou a tu míchaj (a lejou) do velký trubičky...a ta trubička vede až k našemu kohoutku =)
(jsem tak šťastná, že jsem opět vyřešila Další Velkou Velezáhadu)

Až vysvitne slunce...

15. srpna 2008 v 20:17 | Antarra
Ponurý výjev za okny jako by přesně odrážel stav mé duše. Co za sklem vidím? Šedivou zeď sousedovic stodoly, s ještě šedivější střechou a šedě mléčný kus oblohy. A část zeleně před tou stodolou má šedě zelenou barvu. Tak jako se léto vytratilo z našich dní, vytratila se kamsi do neznáma i část mojí duše. Ta, která měla zářila světlem slunce a přitom uměla zářit všemi barvami. Přesně tak šedě to vypadá kolem i ve mně. Dokonce anii černá barva (nemluvě o bílé, kterou nijak zvlášť v lásce nemám) nevypadá tak děsivě, jako tahle nudná šeď, která nechává spod sebe vykukovat barvy. Ovšem za cenu toho hnusného šedého odstínu.
Je to tak, jakmile se venku změní počasí k horšímu, změním se k horšímu i já. A nijak nepomáhá ani hlas Freddieho linoucí se z repráčků...hudební terapie mi dnes nepomůže. Co se mi honí hlavou? Připadám si bezcenná. Nedokážu se nijak zapojit do běžného žití ostatních lidí. Nejsem schopná prožít den...jen ho přežívám. Kolikrát prostě vzhlédnu k nástěnným hodinám v kuchyni a podivím se, že "už je zase večer". A řeknu si "Další promarněnej den v hajzlu" Ano, až tak mě to zdrtí, že jsem vulgární. Připadám si bezcenná a zbyteřčná, nedokážu udělat nic pořádného a dokonce ani nic nepořádného, pro radost. Kde jsou ty časy, kdy jsem si jako malá kreslila všechno co mě napadlo, vymýšlela si svoje vlastní fantasy světy, nebo "vyráběla" nějaké ptákovinky. Nebaví mě to.
Mohla bych jít ven...ale pomohlo by to? Mohla bych jít ven, pustit si do přehrávače Nightwish a z toho hrozného počasí co odhalilo temné trhliny v mé duši vykřesat alespoň něco dobrého - prožitek z metalové hudby, kterou si čas od času poslechnu a která se teď tak hodí. Nebo bych mohla jít ven...a utíkat. Proběhnout celou vesnici až k lesu nebo ještě dál a pak se třeba vrátit. A znovu se ptám, jestli by to pomohlo. Možná bych ze sebe dostala tu nahromaděnou energii, která se ve mně teď jen líně převaluje. Anebo by se má špatná nálada prohloubila v depku?
Jsou další věci které mě trápí. Většina by lidem přišla směšná. Ale známe to všichni. Každý máme nějaký "směšný a jednoduchý" problém, který je ale pro nás samé něčím důležitý nebo neřešitelný. Pár věcí které mě trápí by mým bližním asi jen ublížilo. Takže co můžu lepšího než si je nechat pro sebe? Možná uronit nějakou tu slzu, jestli se do mě zakousnou ještě víc. A pokusit se "řešit" neřešitelné. Ano, mám jeden problém (nebo spíš dva...), který by spoustě, spoustě lidem přišel až směšně jednoduchý. Řekli by: "udělej to a ono a bude to ok" (anebo řeknou "prostě to neřeš"). Jenže ono to nejde. Prostě nemůžu. Asi nemám ráda jednoduchý řešení problémů. Ne tím to není...spíš se "to a ono" bojím udělat, skutečně se bojím. Není právě strach příčinou neřešitelnosti většiny těch "směšných a jednoduchých" problémů? Když se nad tím zamyslím, tak bych řekla, že alespoň u mě to tak je. Bojím se strachu, bojím se lidí, bojím se jejich názorů na mě, bojím se být sama, bojím se ublížit...bojím se toho, že vyvedou nějakou hloupost...
Normálně po sobě článek přečtu abych se alespoň vyvarovala gramatických chyb, ale dneska fakt nemám náladu, možná jindy. Jestli tyhle žvásty někdo čte, tak ho upozorňuju, že fakt nejsem EMO a žíly si řezat nepůjdu. Až vysvitne slunce, budu zase (snad) ok.

Dotazník pro Vás

9. srpna 2008 v 15:55 | Antarra
Protože mám jisté potíže s vkládáním různých interních služeb (ono totiž není kam), založila jsem tuto rubriku, která bude tak trochu nahrazovat ankety. Mimoto přináší jisté výhody a variabilitu odpovědí. Proto prosím ty, kteří vstoupí na můj skromný blog, aby si našli nějakou tu minutku a odpověděli na pár otázek. Tím budu mít alespoň malý obrázek o vašich názorech a budu se moci zařídit podle vkusu většiny návštěvníků.
  1. Jsi tu poprvé? Vrátíš se?
  2. Jak se Ti líbí design blogu? Mám změnit barevnost nebo doplnit nějakými obrázky?
  3. Jaká témata Tě zajímají a rád by sis o nich přečetl/a v mém podání?
  4. Známe se osobně, mluvili nebo psali jsme si spolu?
  5. Odkud jsi přišel/přišla na můj blog?
  6. Který článek Tě zaujal?
  7. Myslíš, že má cenu pokračovat v tvorbě tohoto blogu?
No, to je pro začátek vše. Doufám, že se najde pár dobrovolníků, kteří obětují tu trochu toho času, který stejně ve většině případů jen zbůhdarma promrhávají zbytečným surfováním po internetu =)
PS:pokud narazíte na dotazníky i dlouho po té,co jsem je uveřejnila, neváhejte a bude-li se Vám chtít, odpovídejte. Přečtu každičký komentář i příspěvek.


Ekologie: buzerace nebo nutnost?

8. srpna 2008 v 21:38 | Antarra
Dobré ráno/poledne/odpoledne/večer.
Předevčírem večer jsem si přečetla několik jistých článků a několik diskuzích k nim. A musím říct, že mi některé vyloženě ignorantské příspěvky docela hnuly žlučí. Docela mě děsí přístupy některých lidí k přírodě. Jejich výroky že je nějaké vymírající korály či původně cizí druhy ryb stěhující se do vymírajícího Středozemního moře mne ani nepřekvapují. Lidi takové věci opravdu nezajímají a nemají o nich většinou ani potuchy. Bohužel je pravda taková, že v celé pozemské přirodě souvisí všechno se vším. Jakmile začínají vymírat druhy, začíná i obrovská řetězová reakce, která se nakonec podepíše i na nás. Třeba i vypotřebovanými energetickými zdroji, mrtvou půdou, nízkým obsahem kyslíku v ovzduší a minimální pitnou vodou.
Ovšem příspěvky typu "opice patří vystřílet; pralesy se maj kácet...atd" mě znechucují. Můj názor je takový, že tito jedinci oplývají buď nadměrnou sebestředností, bezohledností, sobectvím, pocitem nadřazenosti, touhou předvádět se anebo prostě hloupostí. Zdá se, že jsme ve vesmíru pořád sami, alespoň zatím neexistuje důkaz, že ne. Sami je poněkud zavádějící výraz. Vždyť kolem sebe máme všechny možné krásy (i nekrásy) přírody. Spolu s námi tu jsou zvířata, tvorové chytřejší, než si možná myslíme. Bohužel, tisíce jich vymírají. A vymírají i druhy skryté, o kterých biologové ani nevědí, že existují (existovaly). Je sice pravda, že Země byla v minulosti již několikrát na pokraji vyhynutí. Jenže toto vymírání druhů je příliš rychlé, příliš nepřirozené. A druhy se ve většině případů nebudou stačit dostatečně rychle adaptovat a vyvíjet. Mizí jejich přitozené ekosystémy nebo jsou nezvratně proměněny nebo znečištěny. Takže pokud by nově vznikly nějaké organismy, neměly by kde a z čeho žít.
Nutno podotknout, že ani druhá strana není tak docela v pořádku. Množí se případy tzv. ekoterorismu. V 5. letošním čísle Science vyšel článek s názvem Zabij vědce, zachráníš zvíře. Snahy některých ochránců zvířat hraničí s fanatismem. Jistě, pokusy na laboratorních zvířatech jsou kruté a nejsem tak naivní abych si myslela, že všechny jsou podle předpisů, naštěstí se je ale daří omezovat a místo např. provádění dermatologických testů na králících se používají uměle vypěstované lidské buňky a tkáně. A pak, mnohdy jsou protesty ochránců naprosto "mimo". K čemu demonstraci proti atomovým elektrárnám, když je to zatím to nejekologičtější co si můžeme dovolit (s výjimkou použití solárních panelů)? Samozřejmě je tu velký problém s ukládáním vyhořelého paliva, ale i to se dá s trochou dobré vůle zvládnout (je-li dobrá vůle je již věc jiná). Energii potřebujeme, to je prostě fakt. A pak, ochranářské aktivity třeba ani tolik nesouvisí s upřímným strachem o naši přírodu, jako spíš touhou po zviditelnění, po penězích nebo po nějakém postupu...
Mohla bych psát a psát, probírat věc ekologie z čistě laického nebo i z trochu odborného pohledu, ale ptám se...má to cenu? Vlastně jsem jen chtěla vyjádřit rozhořčení nad některými přístupy lidí a zároveň ukázat, že nejsem tak docela zeleně zaujatá. Snažím se brát problém života na naší planetě s odstupem a realisticky, s náhledem z obou stran. Je fakt, že ta "starší" generace, která zažila komunistický režim se většinou nestaví k přírodě moc pozitivně a je přesvědčená, že si má brát a nic za to nedávat, protože příroda si přece poradí. Té už názor nezměníme. Naštěstí už ale v našem školství existuje ekologická výchova a mít přírodu rádi, poznávat ji a chránit se děti učí již v mateřských školkách. Snad bude budoucnost zelenější.
PS: Pokud se vám zde zobrazuje reklama, není to moje chyba a snad to je pouze dočasně.