Resuscitace? Do toho sakra!

20. ledna 2013 v 20:59 | Antarra
Tenhle článek bude o jednom kurzu, do kterého jsem se ve škole zapsala. A říkám vám rovnou...bude to nejtěžší zápočet, jaký jsem kdy plnila nebo budu plnit v budoucnu. A budou to nejlépe investované dva víkendy v mém životě...a vůbec se to ve svém mladém věku nestydím říct.


Musím se o to zkrátka podělit. Kurz První pomoc ve škole je dvouvíkendový intenzivní zážitkově vzdělávací kurz, po kterém jsem už po prvním dnu padala únavou, ruce mě bolely od dlaní po ramena, ale byla jsem spokojená sama se sebou a určitě mi naskočil kus sebevědomí.
Nojo, řeknete si. První pomoc jsme se učili už na základce, možná někdo v autoškole, někdo v práci...ale popravdě. Odnesli jste si z toho něco? Kromě toho, že je to dobrá ulejvárna a plynová maska smrdí? Já tedy ne. Přiznala jsem si sama sobě, že bych nevěděla jak se chovat v situaci, kdy by mě někdo potřeboval, přímo ohrožen na životě. Nejspíš by mi jen lítalo hlavou "ježišmarja, ježišmarjááá, co budu dělat?! Tak tam někdo jděte a pomozte mu!"
Už včera večer jsem ale byla schopná říci, že už vím co mám dělat. A o dnešku už to platí dvojnásob. Neříkám, že bych nepanikařila, že bych jednala jako profík, který má za sebou dvacet let praxe...ale věřím, že už bych člověka nenechala umřít a nejspíš bych byla i mezi prvními kdo by mu šel na pomoc. Prostě takový je ten kurz. Naučí vás jak jednat a jak se vypořádat sám s vlastní psychikou, tak že už reagujete v podstatě automaticky. Jak? No...učili jste se někdo plavat tak, že vás někdo hodil přímo do vody?

A tak to i probíhá. Vždy nás vystavili nějaké náhlé situaci - stážistka, která se nejdřív maskovala jako studentka mezi nás hned na začátku omdlela. Vyučujícím náhle zaskočil bonbon, přičemž jeden z nich upadl do bezvědomí a přestal dýchat. Nechali nás jednat tak, jak jsme si mysleli, že je to nejlepší. Nejdříve jsme všichni jednali dost rozpačitě, nikdo nevěděl přesně co a jak, ale jak jsme se pomalu vžívali do simulačního systému kurzů - vše je tak jak to vidíte, jednejte co nejlíp umíte, vždy když sebou někdo nečekaně seknul, už u něj byli všichni okolo, jeden dva se chytil iniciativy (14 lidí najednou by si u jednoho pacienta dost překáželo), provedli první pomoc, zahájili resuscitaci (na figuríně Anče :) ) a někdo samozřejmě mezitím volal 155.
Když nás vyučující uvedli do nového tématu (simulací na sobě, jak jinak), probrali pečlivě, bod po bodu co se dělá, proč se to dělá, co u toho hrozí, čeho se vyvarovat a na co dávat pozor. Následuje názorná ukázka a pak jsme si to my nejprve vyzkoušeli na nich (pak se dozvěděli co děláme špatně, jak to dělat lépe) a potom sami na sobě. Jednotlivé situace jsme teoreticky i prakticky opakovali tolikrát, že si to každý prostě musí zautomatizovat, ale nikdy to nebyla nuda.

Rozděleni do dvou skupinek, jsme posléze řešili nečekané situace, jejichž různorodost s probranými tématy narůstala. Já osobně jsem si jako zachránce vyzkoušela zástavu tepenného krvácení (holka mi krvácela na záchodě umělou krví z hadičky :-) ), hysterického kluka, kterého bolí na hrudi a nechce zavolat pomoc, děvče v bezdvědomí, vyprošťování 70 kilového kluka z auta, ostatní měli i nedýchající pacienty, jednoho epileptika, otravu tekutinou, otravu plynem, infarkt...zkrátka toho bylo na simualce dost, samozřejmě nás vyučující nezapoměli dopředu řádně stresovat, ale mohu říct, že jsme všichni reagovali na všechny situace adekvátně a řešili je jako ve skutečnosti...a správně!
Takže jsme se všichni naučili celkem zvládat stres, prvky první pomoci a určitě nezanedbatelný čas věnovali rozhovorům s operátorem záchranky. Vždy když jsme zahlásili, že voláme 155, vyučující s námi vedli reálný rozhovor, máme tedy natrénováno co říkat a myslím, že bych to už také zvládla víceméně v klidu...ale hlavně správně.
To, že jsme si sami vyzkoušeli figurování také hodně pomůže. Sami na sobě vidíme, kdy se nám lépe dýchalo, kdy bysme se mohli zadusit, jaké jednání s pacientem fakt bolí... Sama jsem tepenně krvácela, upadávala do bezvědomí a do bezdeší, měla infarkt, takže jsem i viděla chyby nebo zcela správné jednání svých zachránců a opět to přispělo k tomu abych si lépe pamatovala a dokázala včas adekvátně zareagovat. Zkrátka - neustále opakování stejných, ale přeci pokáždé úplně jiných situací. Velmi efektivní a zábavná forma.

Ještě se s vámi podělím o některé své poznatky, některé jsou možná i trochu překvapivé...co mě zaujalo:
- Frekvence masáže srdce - 100-120x za minutu nikomu nic v podstatě neřekne. Ale pusťte si BeeGees co hráli v Horečce sobotní noci. A to je přesně ten rytmus, do kterého masírujete. Mimochodem, s hudbou se to dělá fakt líp a je to i sranda pozorovat :-) Nebo si zpívejte Rolničky, rolničky - taky mají ten správný rytmus.
- Dýchání z úst do úst není bezpodmínečně nutné. Pokud vám pacient přestane dýchat, hned zahajte masáž srdce, když je krvavý, pozvracený, nebo je vám to prostě nepříjemné, tak se na dýchání z úst do úst vyprdněte a jen masírujte. Na záchranu života to stačí.
- Nikdy po nás nechtěli kontrolu tepu. Prostě nedýchá-resuscitujte.
- Stabilizovaná poloha se nedoporučuje. Jen v případě, pokud potřebujete od pacienta odejít na delší dobu (zavolat pomoc) a třeba hrozí, že bude zvracet. Jinak ho máte na zádech a neustále kontrolujete.
- Resuscitace je fyzicky dost náročná. Fakt dost. Po pěti minutách jsem byla docela hotová. Ale je to skutečně jednodušší, než si lidé většinou myslí.
- Vaše bezpečnost je nejdůležitější!!! Nikdy se nevrhat do situací, pokud je nevyhodnotíte jako pro vás bezpečné. NIKDY.
A odteď sebou permanentně budu nosit chirurgické rukavice. Nikdy nevíte...

Zkrátka, je to nejlepší kurz který kdo může zažít a doporučuji ho všem, kdo mají možnost ho absolvovat. Už se těším na druhou část a vážně uvažuji i o rekvalifikačním kurzu v létě, pokud to dokážu časově skloubit se školou a prací.
Jsem totálně vyčerpaná. A spokojená sama se sebou. Už vím, jak na to.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 20. ledna 2013 v 21:39 | Reagovat

Kurz první pomoci bych taky ráda absolvovala, trošku si toho pamatuju ze školy a z táborů, protože tyhle minikurzy zažívám dvakrát ročně už od devíti let... ale i tak si myslím, že by mi kurz prospěl, ať se cítím jistěji :)

2 pukina pukina | E-mail | Web | 20. ledna 2013 v 22:59 | Reagovat

Pár kurzů už jsem prošla, ale takové určitě ne. A je pravda, že se modlím, abych se nedostala do situace, kdy by někdo mou pomoc potřeboval. Nemůžu říct, že bych dokázala pomoci :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama